MS v Portugalsku
Jirka Lorenz
Ranní slunce ozařuje kilometry pláže před námi. Zprava bouří vlny Atlantiku, zleva se tyčí k nebi skály lemující prosluněné pobřeží. I když máme v nohách skoro 1000km, stále běžíme vstříc vytouženému cíli. Ta atmosféra vyplavuje v našich tělech zbytky endorfinů, takže ani nepociťujeme únavu. Ty pocity nejdou popsat, až mne napadne, ano, to je odpověď. Odpověď na otázku, kterou stále kolem sebe slýchám "Proč to děláš, proč bojuješ s bolestí, únavou, co je tou cenou, proč se tolik dřeš?". Tou cenou jsou právě chvíle jako je tato. Jsme bandou adrenalinových a endorfinových feťáků, pro které právě tyto okamžiky jsou odměnou za úsilí, které během našich dobrodružství musíme přetrpět.
Je to tu zas. Vyrážíme vstříc Atlantickému pobřeží pokusit se pokořit zrádností pro nás již tradiční závod v Portugalsku. Letos je o to zajímavější, že se jedná o závod MS a na startovce snad nechybí žádný z významných světových týmů. Posilněni zkušenostmi z let minulých se na tuto konfrontaci moc těšíme a uvidíme, dokážeme-li získané zkušenosti konečně zúročit. Opět se bude závodit pro AR netradiční formou povinných a nepovinných kontrol, kde taktika vynechávání kontrol a stíhání předem stanovených limitů je pro úspěch v závodě jedním z rozhodujících faktorů.
Tým ve složení Tomáš Vaněk, Jarda Krajník, Lada Dušková, Kuba Malík, Martin Mec a já (Jirka Lorenz) vyrážíme po vlastní ose směr Cascais. Cesta proběhla již zaběhnutým způsobem, video, nějaký pivko, spánek na podlaze našeho Volkswagenu a těch cca 26 hodin uběhlo "jak voda". Ubytování tentokráte v hotelu EDEN přímo v centru Cascais nedaleko startu bylo výjmečné především vždy bohatou snídaní, u které jsme si každé ráno minimálně hodinu užívali výhledu na moře z terasy restaurace.
Nedělní start cca 6ti hodiového prologu závodu již byl ve světle taktizování týmů. Hned první kontrola byla nepovinná a obnášela oběhnout spoustu stanovišt s mnoha dovednostními úkoly po celém Cascais a to navíc ještě bez jistoty jejího získání. Naše rozhodnutí bylo tuto taškařici neabsolovat a vydat se na bruslích rovnou vstříc prvním poviným kontrolám. V této etapě jsem si připomněli již nám dobře známá místa z minulých závodů a do cíle tohoto prologu dorazili jako první. V cíli nás však čekal šok. Od našich supportů jsme se dozvěděli, že nám na jednom ze stanovišť vykradli auto. Pryč byly nejenom peníze a karty na závod, počítač, kamera a telefony, ale jak se později ukázalo, také například neoprény a další materiál potřebný k závodění. Normálně nás čekal odpočinek a přesun busem do cca 300km vzdálených portugalských hor, my však řešili blokování ukradených karet a zajišťování financí na zbytek závodu.
Pondělní ostrý restart se odehrál v nádherném prostředí hor, které nám připomínaly spíše jihoamerickou krajinu s mnoha kamenými městy v horách než oblast na jihu Evropy. V této etapě nás potkalo první překvápko u kaňoningu, kde jsme zjistili, že z auta zmizely neopreny a my museli do ledové vody jenom v bundách. No co, je to přeci adventure. Během prvního dne a noci nás čekaly profilově nejnáročnější etapy. Drželi jsem se naší taktiky, nebrat bonusové kontroly a postupně ukrajovali jeden výškový metr za druhým. Do prvního depa jsme dorazili kolem úterý poledne, hlídali jsem si limit vstupu na divokou vodu a docela se těšili na krátký úsek, který organizátoři pojmenovali MTB Downhill. Při šplhání do kopců během této etapy jsme řešili, zda-li Portugalci rozumí slovu downhill. Voda ne nepodobná naší Sázavě proběhla docela v klidu, jen jí bylo málo a já s Jardou vyzkoušeli na vlastním těle její teplotu. Následovala biková etapa, kterou jsme si však přejmenovali na trek s kolem. Jednalo se o druhou noc, ke slovu se dostala první únava a tak jsme se v jedné z vesnic zavrtali do spadaného listí a hodili jednoho z prvních mikrošů. Od psích chcanek jsem pak smrděl až do cíle závodu. Na této etapě jsme trochu řešili zda-li zariskovat a pobrat víc kontrol, ale dostat se tím pádem do časového presu na limit ve třetím depu, nebo si radši nechat časovou rezervu. Nakonec zkušenosti z let minulých zavelely pro rezervu a my se vydali na etapu na bruslích. Její profil nás vcelku překvapil, poměrně prudké sjezdy musely být pro některé závodníky velkým bobříkem odvahy. Následovalo šest hodin pádlování a první delší cca hodinový spánek v depu. Další trek již byl plný mikrospánků a halušek. Zažili jsme zde spoustu únavy, ale i legrace. Můj výrok o zabalených lakovkách (vůbec netušim, kde sem k němu přišel) nás na chvíli vysvobodil z únavy a apatie. Cíl etapy byl na krásném středověkém hradě (samozřejmě na kopci) a na nás čekala královská 170km biková etapa. Trochu nás začal tlačit čas a limit v dalším depu. V klidu jsme rozložili těch asi 15 následujících map a vymysleli postup, jak to všechno stihnout. Vynechali jsme první dvě kontroly a napřímo to napálili cca na 70 km této etapy a odtud posbírali všechny kontroly až k poslednímu depu. Tady padlo rozhodnutí vynechat kajakářskou etapu a vyrazit po krátkém spánku rovnou na další MTB etapu. Potkal nás tu první z přívalových deštíků, jinak nic zvláštního. Cesta se již odehrávala v poměrně obydleném území, takže hodně asfaltu a poměrně rychlé postupy. Posbírali jsme co se dalo a vyběhli na poslední trek. V jeho závěru kolem nás na polní cestě projelo s troubením auto, na jehož korbě se vezly úly s včelami. Následovalo neuvěřitelný tóčo. Včely se splašily a začaly na nás útočit. Každej jsme posbírali takovejch 30 žihadel. Byla to ohromná bezmoc, nebylo jak se bránit, prostě jsme je postupně museli kolem sebe pobít. Jediný co nás nakonec pobavilo bylo, jak se z mátoh, který sotva tahali nohama, v mžiku stali lehkonozí sprinteři snažící se utéct běsnícímu roji. Tomáš nás nadávkoval antihistaminiky, a my trochu v šoku dorazili do depa. Využili jsme místního přístřešku k 30 minutám spánku a šli na kolo. Pro mě začala jedna z nejdelších nocí života. Nedostatek spánku z minulých dnů, všudypřítomná mlha ztěžující vidění s čelovkou, únava, spolykaná antihistaminika způsobily, že jsem na kole víc spal než jel. Každou chvíli jsme museli stavět a na chvíli zalehnout. Z nakonec plánovaných 4 kontrol se nám podařilo uzmout pouze dvě. Nad sobotním ránem jsme konečně dorazili k pobřeží, kde jsme nechali kola, přeplavali zátoku a po pobřeží běželi vstříc vytouženému cíli.
Co se mých pocitů a zážitků týče, absoloval jsem nejkrásnější závod, který jsem zatím šel. Mýma očima se povedl i po organizační stránce a myslím, že jsme si ho všichni dosyta užili. Moc rád bych na tomto místě poděkoval všem, kvůli kterým jsme o tento zážitek bohatší. V první řadě Kubovi s Martinem, našim "supportům", kteří byli připraveni pro nás udělat první poslední a my se mohli soustředit pouze na závodění. Dál určitě Markovi a celé ČAES, bez jejichž podpory by vůbec nebylo myslitelné se takovéhoto podniku zúčastnit a v neposlední řadě všem našim sponzorům a partnerům, bez jejichž přízně by naše závodění bylo o mnoho těžší.
Díky všem, kteří jste nám drželi palce a vždy ráno hledali zprávy, jak na tom jsme, psali nám vzkazy a aspoň chvíli na dálku byli s námi. Věříme, že jsme zásadně nezklamali, sami víme, že mít trochu víc štěstí, ale i odvahy a lépe rozvrženého spánku, mohli jsme se do vysněného 10 místa dostat. Tak alespoň máme jasný CÍL pro příště.
Jirka
AlpinePro/NUTREND/Merida Czech AR Team
P.S.
Závod trval více jak pět dní a nocí. Kluci nám napočítali necelých 5 hodin spánku v depech + ještě něco ve škarpách a na terasách v jednotlivých etapách :-).