Konečně zase v Čechách
Petr Bloudek
Po dlouhé době se nám opět naskytla příležitost závodit na CZAR. Po několika letech našeho pořádání se letošní přípravy ujal PSK Cheb v čele s Davidem Böhmem. Vzhledem k výhodám domácího prostředí, celá akce probíhala v okolí Chebu, Slavkovském lese a trasa zaběhla poprvé v historii i za hranice, do Německa.
Do Chebu jsme vyrazili ve složení Křižák, Vaňous, já(Blouďas) a Lucka Hrubá. Pánské osazenstvo pro jistotu dorazilo už v pondělí a celé úterý jsme se při zakreslování map a přípravy materiálu těšili na příjezd Lucky. Při kontrole vybavení nás potkal hned první zádrhel. Váňa zapomněl vyzvednout pro Křižáka brusle. Naštěstí nám vypomohl pan řiditel půjčením svých. Uf, ale nervy se trochu napjaly. Navečer byla večeře s doprovodným programem a schůzka kapitánů. Na té se probrala spousta důležitých věcí, ale mnoho z nich se pak, bohužel, dost podstatně měnila před i během závodu.
Ráno před odjezdem na start ještě chvíle tradičního přebalení beden a batohů a hurá na chebské náměstí. Proslovy chebských a německých bafuňářů a konečně START! Začínáme městským orienťákem, při kterém se ještě všichni držíme pohromadě. Následuje pěší přesun na kolečkové brusle – kromě mé zlomené hůlky a Lucčina zakopnutí o umělou překážku se nic nestalo, a vyrážíme na most kde se jumaruje a následně slaňuje. Jsme docela rychlí a na další pěší část vyrážíme druzí za Ukrajinci. Cestou nás docházejí Tilaci a Švédi, takže na plaveckou disciplínu vyrážíme 3.-4. Plaveckou jak pro koho. Plavou totiž jen dva a další dva se mohou opalovat na kanoi vedle nich. Strategie byla jednoduchá, Váňa zvládne v kuse a já s Křižákem se budeme střídat. Dopadlo to trochu jinak. Váňa to odplaval, ale já jsem Křižáka vystřídal pouze jednou, protože jsem asi po 400 metrech dostal takové křeče, že to fakt nešlo a chudák Libor to musel doplavat celé.
Po plavecké části jsme se ale vody ještě zdaleka nezbavili, jen jsme přibrali druhou kánoi a vyrazili po přehradě, přenesli hráz(trochu boj), pak po Odravě a nakonec po Ohři do Lokte. Jako malej jsem jezdil Ohři s našima a tuhle část jsme jezdili 3 dny. Teď jsme na ni počítali 5 hodin. Cestou jsme přenesli pár jezů a se setměním dorazili do Lokte na druhém místě za Ukrajinci.
Teď teprve ale začalo to pravé peklo. 80 km treku s vloženým OB. Po etapě jsme se usnesli, že to byla minimálně stovka :-). Začalo se po proudu Ohře na Svatošské skály, kde každý musel vylézt jednu cestu. Naštěstí ostatní z týmu jsou lezci, tak na mě zbyl příjemný žebřík v koutě. Cestou zpět na Loketský hrad potkáváme dost týmů, které jsou za námi v těsném závěsu. Z hradu vyrážíme do Slavkovského lesa. Na kontrole 11 nás čeká vložený OB. Při pohledu do mapy nám hned došlo, že to nebude avizovaných 5 km, ale pěkné 2 hodinky v lese. Já jsem si v něm vybral černou chvilku a chtělo se mi spát. Naštěstí kluci mapovali dobře a na vedoucí Ukrajince jsme ztratili minimum. Bohužel na další kontrole jsme si to vybrali do puntíku. Jasný postup na vrchol kopce, ale kontrola nikde. Sestoupili jsme dolů, došli na jiné jasné místo a zase na vrchol, jestli jsme se náhodou někde nesekli. Došli jsme na to samé místo. Po chvíli hledání a nadávání se rozvinul přibližně tento rozhovor:
„Kašlem na to a jdem dál“
„To mi neřikej, že tu kontrolu dali blbě“
„Tak se tu aspoň vyfotíme, že jsme tu byli“
„Proč tu ale nehledají i ostatní?“
„Koukni do popisu, jestli jsme ji blbě nezamalovali my!“
„Hm…vrchol kopce Špičák, tak proč jsme na Šibeníku?“
Na Špičáku už jsme kontrolu našli hravě, jen nás to stálo asi hodinu a čtvrt a propadli se na páté místo. Bohužel se na nás tento renonc podepsal natolik, že jsme se dál táhli jak smrad. Vzpamatovali jsme se až poté co nás doběhl tým Chick n' run. Chvíli jsme se s nimi přetahovali, došli Tilaky a vzápětí se oběma týmům vzdálili. Následoval nejvyšší vrch Slavkovského lesa Lesný a pak dlouhý pochod po asfaltu přes údolí na vrch Dyleň. Tam už jsme na dohled dotáhli Xstreamy a vzápětí, cestou do depa v kempu Dřenice přes tři kontroly a zatopený most, je předběhli. Podařilo se nám i dost stáhnout náskok Švédů a na cykloetapu vyrazili plni elánu.
Cykloetapa slibovala hodně zážitků a 100 km jízdy. Zážitků bylo opravdu spousta a tacháč nakonec ukázal kilometrů 150☺. První kontrola jízda na koni – jeden 200m tam a druhý zpět. Druhá kontrola koupaliště Michal – sjezd tobogánu, zdolání trampolíny a „ledovce“. Tady už jsme Švédy měli opravdu nadosah a při disciplínách jsme se s nimi potkávali. Na další kontrolu vyrážíme plní nadějí, ale mapování se vydařilo lépe Švédům, tak nám na hradním krosu ve Skalné zase trochu odskočili. Jsme z toho trochu laxnější, ale po pivu vyrážíme na Goethovy skály. A to byl začátek konce. Nejdřív jsme se ve Skalné trochu poztráceli a chvíli trvalo, než jsme se našli. Pak já volím špatnou silnici a najíždíme další kilometry navíc. No a hledání skal bylo kapitolou samo pro sebe. Nejdřív míjíme odbočku modré a dáme si zbytečný kopec. Pak na modré nemůžeme skály najít a trvá nám to tak dlouho, že zatmíme. Ve skalách se má namátkou najít asi 5 kontrol, což se za světla hledá líp a Švédi to stihli. Smůla a naše blbost. Navíc je mi zle a při hledání nejsem nic platnej, tak radši zkouším něco sníst.Teď už se jen dostat co nejlépe přes kontrolu na hranicích do depa B v Marktredwitzu. Zase jsme vymysleli postup mistrů a jeli přes jediný kopec, na kterém jsme ještě nebyli. Přitom se to dalo krásně objet skoro po rovině. Už ať jsme v Béčku a jdeme zas chvíli pěšky.
Jenže ouha, Křižáka bolí koleno tak, že nemůže běžet a navíc všichni usínáme. Po chvilkovém spánku na zastávce vidíme, jak kolem nás projeli do depa Chick n' run. Trochu nás to nakoplo, ale je rozhodně víc, takže během treku na nás, společně s nekompletními Tilaky, stáhnou valnou část našeho náskoku. Místo honění Švédů, začínáme bojovat s týmem za námi. Ještě pořád ale máme před další cykloetapou jakýsi čas k dobru. Následuje ale kontrola ve skalním bludišti, která úplně změní průběh závodu.
Máme zde najít 6 kontrol, které jsou viditelně umístěné na trase labyrintu. 4 nacházíme bez větších problémů, ale zbylé dvě ne a ne najít. Stejně tak jsou na tom i další dva týmy, které nás tam mezi tím dorazily. Začínáme hledat společně, už je úplně jedno kdo je z kterého týmu a řešíme s místními pořadateli, co jako s tím, ať se jdou podívat, jestli se ty kontroly neztratily. Odpovědí je nám pouze to, že kontroly tam jsou a je to těžké a tak to má byt, bo tak je to spravne. V bludišti už známe každý kámen, všechny zkratky a některé stromy zdravíme jako staré známé. Morálka klesá. Do toho začíná pršet. Pod jedním převisem se setkáváme já s Váňou, Tomáš s Markem z Tilaků a Honza Kotyk. Pod jinými převisy se zase sešli ostatní závodníci. Voláme tedy řiditeli, ať se to pokusí nějak vyřešit. Snaží se to zařídit. Volá, že pořadatelé tvrdí, že to kontrolovali a vše je jak má být. Blbost. Po dalších asi třech urgencích konečně někdo vyráží na obhlídku a zjišťuje, že tam ty kontroly nejsou, nebo je někdo schoval. Jsme docela naštvaní a demoralizovaní. Se závoděním už to v tu chvíli nemá vůbec nic společného a tak domlouváme společný dojezd zbytek trasy do cíle. Ten názor nebyl, myslím, úplně jednotný, ale většina je pro.
Odjíždíme tedy na brusle a Tilaci ve třech už ani dál nepokračují. Na bruslích objíždíme 5x jezero po krásné cyklostezce a v každém kole navštěvujeme občerstvovnu. Stal se z toho výlet. David ještě přišel s řešením, že nám nechá náskok jako před labyrintem a odečte asi 1,5 hodiny od celkového času, ale shodujeme se na tom, že už to prostě není ono, že ten stíhací elán už je pryč a navíc už jsme kus jeli společně v místech, kde si jeden z týmů mohl vytvořit nějaký náskok.
Po bruslích už nás čeká pouze dojezd do depa přes lanové centrum v lomu a závěrečné potápění. Cestou se Honzovi udělalo blbě, tak se domlouváme, že my pojedeme napřed a počkáme před cílovou čárou, abychom došli společně. V lomu nás čekal nádherný traverz – i mě se líbil, po něm vylezení po lanovém žebříku do x metrů(6?) a následný skok do vody – hodně jsem ukecával pořadatele co jako když neskočím☺. Skočil, ono se totiž nic jiného na tom žebříku ani udělat nedalo.
Když končíme, tak akorát dorážejí naši spolusoupeři. Čekáme tedy na ně už tady a za doprovodu kolegů z EPO, které bylo nuceno odstoupit, jedem vstříc potápění. Tam už se setmělo a bylo to celé takové rozplizlé – moc lidí, nikdo moc nevěděl co dělat.
No a následující dojezd do cíle byl víc než rozpačitý. Asi to naše houfování před cílovou čarou nepůsobilo moc důstojně a divákům jsme zkazili dojem ze závodu.
Nevím, jestli naše rozhodnutí o plichtě bylo dobré nebo špatné, v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší možné řešení a možná i trochu truc pořadateli. Někomu se to nemusí líbit, ale v tom dešti jsme úplně bezmocní a demoralizovaní stáli my a bylo to naše rozhodnutí.